Mám už spoustu let jednu úžasnou kamarádku.
Je to člověk, se kterým se skutečně zasmějete. Je svým způsobem lehce negativní, ale tak, že je to vtipné.
Já se negativním lidem vyhýbám. Nemá pro mě smysl mít je ve svém životě, ale s ní trávím čas skutečně ráda. Její společnost je pro mě osvěžující.
Ale s touto ženou jsou snad všichni rádi. Její pohodová a vtipná povaha přitahuje lidi, aniž by o to sama stála, a pak díky tomu často trpí. Je totiž spíše introvert. Paradoxně člověk, který je pro ostatní jako magnet, miluje klid a samotu.
Ráda se směje, nemá však potřebu moc komunikovat.
Čím hlavně trpí je, že se za ní velmi rádi stahují takzvaní stěžovatelé. Chrlí na ni své trable a ona je z toho nešťastná.
Chce jen pohodu a klid. Ne negace všech kolem ní.
Tady jsou dva úhly pohledu.
Kamarádka trpí, protože si neumí vymezit svůj prostor. Své hranice. Neumí se ozvat a zastavit to. Dovolí, aby se za ní stahovali vysavači energie.
Je to jen o ní. To, co ona dovolí, to se děje.
Stěžovatelé se za ní stahují, protože je přitahuje její klid. Oni ho nemají a touží po něm.
Je to jako myš, která běží za sýrem.
Další úhel pohledu je, proč máme potřebu neustále chrlit někomu své trable?
Jsme natolik sobečtí, že neakceptujeme druhé?
Je pro nás snazší neustále bědovat, než své potíže řešit? Chceme být litováni, chceme ukazovat, jak se máme zle?
Někdy jsme na stěžování závislí. Nechceme nic měnit, jen měníme lidi, kteří jsou nám ochotni naslouchat.
Kamarádka je z toho tak otrávená, že hledá jinou práci, aby nebyla mezi lidmi. Je z nich unavená. Je to však jen její únik. Dokud se nenaučí postavit se za sebe, vymezit své hranice, bude se jí to dít stále.
Každý máme v životě svou školu, své situace, které máme zvládnout.
Co vyřeší stížnosti?
V tomto případě nic. V tomto případě otravujeme život tomu, na koho je chrlíme, a otravujeme ho i sobě. Je to negativní emoce a ta nám nijak nepomáhá. Jen ubližuje svým jedem. Na co si stěžujeme, to bobtná, protože tomu věnujeme svou pozornost. Čemu věnujeme pozornost, roste.
Je to jako zalévané podhoubí.
Čím více pozornosti, tím více živé vody.
Konstruktivní stížnost by byla, pokud bychom s ní šli na to správné místo. Ne všude okolo, ale k vedoucímu, manželovi, synovi… Zodpovědné osobě, která by mohla se situací případně něco udělat.
Ale to neuděláme, na to jsme zbabělí. Raději otravujeme život lidem okolo sebe. Je to tvrdé, ale negativní emoce jsou jed, který ničí vše kolem sebe.
Představte si smích. Jak se cítíte v nějaké veselé situaci, když se smějete.
A pak nějakou, která vám není příjemná. Prožijte si to, abyste věděli, jaké to skutečně je. O čem tento článek je.
Má kamarádka, která se neumí postavit sama za sebe, trpí.
Člověk, který jen brblá a neřeší stav, který prožívá, trpí.
Obě strany do sebe pumpují jed.
Z tohoto příběhu nám vyplývají dvě okolnosti.
Postavme se za sebe. Tvořme si svůj prostor a nedovolme, aby nám ho narušovali chroničtí stěžovatelé. Dokud to neuděláme, bude se nám to dít vždy a všude. Před tím nikdy neutečeme. I když změníme zaměstnání, budou nás pronásledovat i tam.
Je v pořádku laskavě upozornit, že my nejsme schopni vyřešit situaci druhého a že se o ni nechceme bavit, protože nás to unavuje. Můžeme nabídnout, že se místo stěžování budeme smát. Rozbít nějak to, na co nejsme prozatím dost odvážní. Uchopme tyto situace jako hru.
Toto bylo i mé řešení. A pomáhalo. Brblání se proměnilo ve smích. Můžeme poukázat, že se tímto způsobem jen zhoršuje nálada a je škoda si ji takto kazit.
Druhá situace je, pokud jsme my ti stěžovatelé. Chápu, že některé situace jsou v životě náročné a občas potřebujeme někoho, komu můžeme plakat na rameni. A to je v pořádku.
Ale pomáhá nám remcání na cokoliv?
Uvědomme si, že je to jen cesta níž a níž. Čím více lamentování, tím větší deprese.
A je to také velmi sobecké, přehazovat zodpovědnost za svůj život na druhé. Utíkat před řešeními stížnostmi na druhé.
My jsme totiž ti, kteří mají řešit své potíže.
Ne ti, na které si stěžujeme.
Umíš si vymezit svůj prostor?
Umíš řešit situace, místo stěžování si?