K tomuto článku mě přivedlo zamyšlení nad oblečením. Nad řešením oblečení a nad řešením, co je v módě. Co by se mělo a nemělo nosit.
Nedávno na mě někde vyskočil příspěvek, který se vysmíval ponožkám v páskových botách. Ještě něco tam k tomu bylo přidané, něco ve stylu, jak my Češi jsme trapní, co nosíme na sobě, jaké kombinace a podobně.
Já ale nerozumím, co je na tom k smíchu. Přiznám se, že já vůbec moc nechápu vtipy. O tom vím. Nerozumím, co je na nich vtipného.
Ale co už vůbec nechápu, je, co je vtipného na tom se někomu nebo něčemu vysmívat.
Proč se mám vysmívat někomu, kdo má ponožky v páskových botách? Je mu tak dobře, tak co je na tom vlastně vtipného?
Vysvětlete mi to někdo. Mám se třeba smát tomu, že někdo nosí kalhoty?
Je to přece naprosto stejná situace.
Někdo řekl, že je trapné nosit ponožky v sandálích, tak se tomu budeme poslušně smát.
Proč?
Protože to řekl někdo, ke komu vzhlížíme? Nebo někdo, kdo nám připadá víc než my? Někdo, kdo se nazývá módní guru?
Co to vlastně znamená, módní guru? Někdo, kdo mi má diktovat, jak se mám oblékat? Já nechci, aby mi někdo něco diktoval. Já chci být svobodná a nosit, co se mi líbí, co je mi příjemné.
Tak mi to prosím přesně vysvětlete, ráda to pochopím.
I když tedy pochopím, proč je to špatně, stejně nepochopím, proč se někomu za to mám vysmívat.
Co nebo kdo mi dává právo se někomu vysmívat?
A když i tohle pochopím, tak mi prosím vysvětlete, proč bych se měla zabývat oblečením někoho jiného.
Jak mě to v mém životě obohatí? Co mi to dá? Jakou hodnotu to pro mě má?
Proč si raději nemám vzít knížku a zabývat se něčím hezkým?
Proč bych měla dělat ošklivé věci?
Ano, je zlé se někomu vysmívat. Za cokoliv.
Já chci mít raději hezké emoce. Smát se z radosti, a ne z jízlivosti. Ta mi nedělá dobře, to je jako jed, který si dobrovolně aplikuji do těla.
Nechci jed, chci radost.
Možná mi teď někdo oponuje, rozčílí se, že neznám módu.
Co přesně znamená móda?
Někdo řekl, že se tohle bude nosit tenhle rok. Je jedno, že mám plný šatník jiného oblečení. Ten někdo řekl, že to, co je v mém šatníku, se už nenosí. Tak honem všechno vyhodím, aby mě v tom někdo neviděl, a půjdu si koupit to, co se zrovna nosí.
Ale proč?
Nezní to totálně stupidně?
Nepopírám, jsem rozmarná žena, mám ráda hezké věci, šperky, boty… Ale ne to, co mi kdo diktuje, ale to, co se mi líbí.
Takže co je špatné na tom chodit oblečená tak, jak se mi to líbí, a ne tak, jak mi někdo nadiktuje?
Často se píše: letošní móda diktuje…
Kdo chce žít pod nějakou diktaturou?…
Další věc je, že vysmívání se někomu nikdy není o tom člověku, kterému se vysmíváme, ale o nás samotných.
Je to naše ošklivá vlastnost. Je to jen o nás. My jsme špatně, ne ten druhý.
Proč?
Protože ten druhý se obléká, jak se mu líbí. Jak je mu dobře.
My jsme ti, kteří hodnotíme, pomlouváme, jsme jízliví a vysmíváme se. To je očividně špatně.
Proč nás něco nutí věnovat ošklivou pozornost jiným?
Odvádět vlastně pozornost od nás samotných?
Podívejme se v tomto případě do našeho nitra.
Co nás nutí komentovat a hodnotit ostatní?
Co uvnitř nás, co přesně to je?
Většinou nás to zavede do nějaké naší vnitřní bolístky. Nějakého zranění, ublížení, bolesti, která se děje nebo se kdysi stala.
Odvádíme tím výsměchem pozornost od našeho vlastního zranění.
Ale to nic nevyřeší. Zraňovat ostatní není lékem na naše zranění. To se tím jen prohlubuje.
Možná se kdysi někdo vysmíval nám. Možná byl někdo ošklivý na nás. Možná máme jen potřebu zapadnout mezi ostatní.
Ať je důvod jakýkoliv, nikdy to není o výsměchu a hodnocení druhého, ale o nás samotných.
Pojďme dělat svět hezčím a buďme k sobě hodní a laskaví.
Pojďme dělat svůj svět hezčí a buďme k sobě laskaví. Bez takovýchto nesmyslů, jako je řešení ponožek v botách, je ten svět opravdu krásnější. Náš vnitřní svět je mnohem krásnější. S absencí negativního hodnocení přichází mnohem víc radosti.
Hodnotíš oblečení ostatních?
Umíš akceptovat rozličnosti jedinců?
V čem se cítíš nejlépe?