A která strana je vlastně ta východní? Začneme znovu dumat. Leoš opět nelení a zastaví nějakou paní se svým dotazem. Paní nám přeměří pochybovačným pohledem a něco příteli odpoví. Ten si ke mně sedne a začne se opět chechtat.
„Čemu se zase směješ?“
„To je přeci jasný, kde je východ. Tady, když je tady ta zeď.“
Kolegyně mě sleduje pochybovačným pohledem.
„Co to vyvádíš?“ Položí otázku tónem, ve kterém je zřejmá pochybnost o mém duševním zdraví.
„Roztáčím ten větrník.“ Překvapena její otázkou. Je přeci zřejmé, co dělám.
Marně jsme se pokusily někoho odchytit, nikdo nám nerozuměl a o informacích, nebo o prodejním okýnku ani památky. Bezradně jsme bloumaly po nádraží, tahaly za sebou kufry, přenášely je po schodech sem a tam a smích nás pro tuto chvíli úplně přešel. Byly jsme v koncích, ani jedna z nás neměla signál a nenapadalo nás naprosto žádné východisko.
Co teď? Obrací se na mě oči zbylých devíti členů rodiny.
„Pojedeme.“ Rozhoduji.
„Odřídíš to?“
„No jistě.“
Cítím se téměř dotčeně, za tu otázku. Ale červíček nahlodává, je to daleko, děti se budou handrkovat v autě, tebe to rozhodí, neudržíš tak dlouho pozornost, tak daleko jsi nikdy neřídila
Kručení v břiše nám napovídalo, že je čas oběda, první, co tedy uděláme bude, že zastavíme v první restauraci, která nám padne do oka. Asi po dvou hodinách cesty, žádné restauraci a snižující se euforii, jsme zamířily do místního obchodu.
Má přezdívku dráteník, protože spadl z kombajnu, celý se pomlátil a zlámal si žebra. Pro neznalé, ve filmu Vesničko má středisková přejede kombajnéra kombajn a ten vstane a je v pořádku, kombajnér se jmenoval Dráteník.
Volám na děti. Sakra, celý dny smrdí doma a když je potřebuji, tak tady nejsou. Doplazím se do kuchyně, pomalu se zvednu na kolena opřu se klepající rukou o linku a točím si vodu do kelímku.
.Vzala jsem ho a opatrně jsem s ním strčila do hlavičky tvora, myslela jsem, že ho tím vystrčím. Hlavička se jen lehce zmáčkla, ale tělíčko se nehnulo. Zabručela jsem, nechci housenku rozmačkat, pak bych to musela vyčistit a toho jsem se štítila.
Letadlo se zaklepalo. Zadusila jsem výkřik a vytřeštila oči, padáme, je to jasný. Rozhlížela jsem se kolem, co dělají ostatní, hledají vesty? Kyslíky? Nikdo nic, spí, čtou si, letuška se usmívá, asi je to v pořádku.
Na dnešní hodinu jsem odjížděla s přesvědčením, že bude probíhat ve stejném duchu jako poslední dobou. Na odpoledne jsem si tudíž domluvila rande, naplánovala spoustu práce a psaní článků. Netušíc Jarmilky úmysly jsem nastoupila na hřiště, na kterém cvičíme s úsměvem a radostí, ale má trenérka zavelela.