Cítím se na hovno
Článek s dost dramatickým názvem, ale vzhledem k pocitům, kvůli kterým ho píšu, bych řekla, že je vystihující.
Cítit se na pytel, abych zlehčila název, je tak snadné, jako mrkat. Nebo chodit.
Všichni známe ten stav – shit. Taky všichni známe, jak se v něm hezky koupat a litovat se. A ještě víc ho dramatizovat.
Nám důvěrně známé věty: Dneska je den na prd. To bude den. Když se daří, tak se daří. To se může stát jen mně. Jak jinak, to jsem celá já - používáme naprosto běžně a když se do nich zaposloucháte, nezní vám to jako sebedestrukce?
Pěkně se mácháme v tom bahně a litujeme se.
Proč nás tak baví takové náročné situace?
Proč nás vůbec baví potápět se ještě hlouběji a ubližovat si tím?
Proč s velkou radostí vyprávíme své „náročné situace“ na potkání sousedům a přátelům?
Aby nás také litovali?
Některé dny jsou náročnější. I já je mám. Někdy je zvládnu úplně snadno a hned, někdy je jen nechávám proplout, když cítím, že je to potřeba. I když se mysl pokouší posílat sebelítost, vztek a podobné lahůdky, už si od ní nenechám diktovat takový život. Nelíbí se mi v něm.
Nedaří se mi zrovna to, co bych si přála tvořit? Hlava odmítá spolupracovat a tělo se nechce hýbat? Tak vím, že tohle je situace, která volá po odpočinku nebo zpomalení. Nemá smysl tlačit cokoliv na sílu, tak netlačím.
Proto odpočívám. A přiznám se dnes k seriálovému dni.
Pokud by se však takovéto dny staly běžnými, pak by byl čas se nad sebou zamyslet. Sklouznutí do sebelítosti a dramatičnosti je dost špatné.
Proč?
No takto se nemůžeme cítit šťastně, naplněně nebo spokojeně. Ale přesně takový by náš život měl být.
Já dřív chtěla zachránit svět. Každému pomoct, nějak mu poradit, nasměrovat ho a naslouchat všem, kdo potřebovali. Vím, že to umím. Ale těch, kteří by skutečně chtěli změnit svůj život, bylo tak málo, že mi to přestalo dávat smysl. Věnovat svou energii a čas lidem, kteří si jen chtějí stěžovat, ale jinak se svými životy nic nedělat, mě vyčerpávalo a k ničemu nevedlo.
Lidé mají strach opustit svou komfortní zónu. Své bezpečné místo. Málokdy jsou v něm šťastní, ale znají ho a nechtějí pryč. Mají strach. Strach ze změny, strach, co se stane, až…
Nechtějí udělat cokoliv navíc. To vyžaduje úsilí, ale na to není čas, síla, peníze…
Ano, tohle jsou všechno výmluvy, které nám mysl posílá, aby nás zastavila. Nechce nic nového. Tady je jí dobře. To zná.
Ale nám dobře není. Komfortní zóna není šťastné místo. Není tam život, akce, růst, seberealizace, nejsme tam skutečně my. Je to jen klícka.
Myšlenky o strachu a výmluvy jsou však silnější.
Pojďme přemoct myšlenky. My nejsme naše myšlenky. My jsme svobodní a nemusíme je poslouchat. Nemusíme být jejich zajatci. Můžeme je poslat pryč a udělat si vše po svém. 😊
Pojďme se necítit na prd, ale rozhodovat o sobě samých.
Že to nejde, že jsme takoví? Že to máme v genech? Že jsme každý nějaký? Že jsme takové a makové znamení?
Tak moje otázka zní: Líbí se vám v tom?
Pojďte si představit situaci, že ať se děje, co se děje, jste v klidu. Nevztekáte se, nebrečíte, nelitujete se, ani nemáte strach.
Je to určitě lepší. Je to určitě hezčí život.
Tak se pro tu změnu rozhodněte.
Malé tipy:
Když hledáte na všem to špatné, nemůžete se cítit dobře. Hledejte tedy na všem to hezké.
Když mluvíte stále o negativních zážitcích, nemůžete se cítit hezky. Mluvte tedy o hezkých věcech.
Když přemýšlíte o tom, co všechno by mohlo být ještě špatně, nemůžete se cítit příjemně. Buďte jen v přítomnosti, tady a teď.
Tohle všechno otočte do pozitiva.
A pamatujte, trénink dělá šampiony. 😊
Další postřeh:
Když se stále cítíte na prd v nějaké situaci, ale stále dokola ji opakujete, tak v tom případě nastal čas na změnu.
Pokud děláte to samé a čekáte, že se něco změní, nezmění. Vy musíte tu změnu udělat.
Vy musíte být tou změnou.
Samozřejmě to chce všechno trénink, čas a vytrvalost.
Ale vyplatí se.
Chci se cítit na shit, nebo se chci cítit hezky?
Jednoduchá rovnice. 😊
Máte strach opustit komfortní zónu?
Co děláte, když se cítíte na prd?
