K tomuto tématu mě přivedla má vlastní zkušenost, o kterou se chci podělit. Byla v mém životě jedna z nejzásadnějších – nedůvěra v jedné oblasti mého života.
Velmi mi komplikovala dny, a nejen mě. Já jí chtěla zvládnout. Zároveň mě však pohlcoval pocit, že se topím.
Co mi v tomto případě pomohlo?
Při setkání s přáteli jsem položila kamarádce a zakladatelce projektu, ve kterém se mi nedařilo, pro mě skutečně důležitou otázku: zda mi věří. Zda věří, že to zvládnu.
Její reakce byla jednoduchá a jasná – „samozřejmě že věřím.“
Tato odpověď byla jako živá voda.
Proč?
Dodala mi sebedůvěru, která mi chyběla, a já ji velmi potřebovala.
Věřila ve mně a já začala věřit v sebe.
Já to opravdu zvládla.
Pokud by však odpověděla s pochybností a nedůvěrou, nevím, jak by to dopadlo.
Co mě vede k zamyšlení, jsou slova směřovaná jak k sobě samým, tak i k našemu okolí. Výrazy typu „já jsem nešikovná“, „já jsem trdlo“, „to nikdy nezvládnu“… Tím si podepisujeme svůj vlastní ortel.
Ale my bohužel podepisujeme ortel i lidem kolem nás.
Absence víry v sebe i v naše okolí, a co je pro mě šílené, v naše děti, je z mého pohledu velmi sobecký čin.
Co je jedna stránka, když zpochybňujeme sami sebe – když nemáme důvěru v sebe. Proč ale to děláme i druhým?
Proč máme tu potřebu?
Chceme ukázat jejich neschopnost, aby vynikla naše „dokonalost“?
Abychom vypadali lépe? Chceme ukázat naši nepostradatelnost?
Ukazujeme tím, že jsme lepší?
Co mě z toho vychází, je, že za tím vším je naše vlastní nejistota. Potřeba se ukázat, abychom ji zakryli. Méně to bolí.
Věřím, že si to spousta z nás neuvědomuje. Naše podvědomí nás k tomu vede jako náš obranný štít.
Nedochází nám bohužel ani to, co tím způsobujeme druhým – jak jim bereme jejich víru v sebe, jak se díky našemu jednání cítí.
Pokud jsou to slabší jedinci a jejich sebedůvěra není silná, můžeme tím velmi ublížit.
Obzvlášť dětem, které v nás vidí bohy, které věří, že naše slova jsou svatá.
Slova: „Ty jsi blbej, ty na to nemáš, ty to nezvládneš, ty jsi na to ještě malej, já to věděla, že na to nemáš, že to neuděláš…“ jsou jako jed, který v nich zaséváme. Pod kterými se jim bortí jejich důvěra v sebe. Která je poznamená na velmi dlouho.
Proč máme potřebu takto ubližovat dětem? Proč si myslíme, že je nám dovoleno s nimi takto jednat? Vnímáme je jako něco méně hodnotného než jsme my sami? Něco méněcenného?
Nevím… Možná náš pocit nadřazenosti nad nimi nás vede k těmto šílenostem.
Protože jsem tato slova mířená k dětem v poslední době kolem sebe slyšela mnohem více, než bych si kdy přála, mám potřebu je tímto způsobem sdílet. Možná se nad tím někdo, koho se to týká, alespoň trochu pozastaví a své jednání změní.
Někdy naopak ukazujeme naši nejistotu a voláme tím o pomoc. Potřebujeme podat ruku, jako jsem potřebovala já, a moje kamarádka mi ji podala. Podržela mě a ukázala víru ve mně.
Pokud za vámi někdo přijde a zeptá se vás: „Je to správně? Dělám to správně?“ – jak zareagujete?
„Ty to nevidíš? Jsi tak blbej? Já to věděla, že na to nemáš.“
Nebo budete moudří a laskaví?
Jak byste chtěli vy, aby vám ostatní na tuto otázku odpověděli? Co by vám pomohlo a co naopak ublížilo?
Tak přesně tak se chovejte k ostatním.
Neschovávejte svá slova ani za výmluvu legrace. Není to legrace. Pro váš cíl určitě ne.
Je v pořádku, pokud se něco učíme, nebo si nejsme něčím jisti požádat o pomoc. Pokud je protistrana moudrá, laskavě a moudře pomůže.
Pokud není moudrá, neberte její slova vážně. V tom případě víš, že bojuje s vlastní důvěrou 😇
Umíš se zeptat, pokud si s něčím nevíš rady? 🍀
Umíš moudře a laskavě poradit, pokud se tě někdo zeptá?
Máš zkušenosti s nízkou sebedůvěrou?