Nechváš se hezky!

Nedávno se ke mně někdo nezachoval hezky.
Tedy má mysl říkala, že to, jak se ten člověk ke mně chová, není hezké. Z pohledu mé mysli to tak bylo. A má mysl mě také nabádala, abych se naštvala. 
Já jsem slušná, chovám se mile, tak co na mě má ten člověk co štěkat. A ano, přiznám se, já tomu na chvíli podlehla. A já také podlehla dojmu, že mám právo být naštvaná. Ublížená. Uražená. Také že bych si měla někomu postěžovat, aby všichni věděli, jak se ke mně, k chudince, chovají.

Jenže mi najednou nebylo dobře. Cloumal mnou vztek, naštvání az hezké nálady bylo najednou nehezko. Temno.
Já měla právo se takto cítit, alespoň má mysl to říkala.
Ale mě nebylo dobře. Tak co to má vlastně za smysl, se takhle cítit? 
Není lepší se smát a být veselá?

No není, když se k tobě někdo chová ošklivě, měla bys být naštvaná, měla bys mu to dát hezky sežrat, vrátit mu to!
Ale mně se nechce, já budu radši poslouchat písničky a tančit.
To si necháš takhle kadit na hlavu? Takhle se sebou zametat?
No neměla bych se sebou takhle nechat zametat, nikdo nemá právo se ke mně takhle chovat.
No to nemá a taky bys to měla někomu říct, ať všichni vědí, co je to za člověka. Jak se k ostatním chová. A on se určitě ještě někdo přidá, kdo to odkývá, a ještě přidá své špatné zkušenosti s tímto člověkem.

Často se odehrává takovýto typ hovoru v našich hlavách. Velmi často, až na tu část, kdy se bráníme a nechceme podlehnout.
Většinou nemáme ani jednu myšlenku na to, že to nemá smysl. Že si zbytečně zbytečně kazíme dny. A že se nás to vůbec netýká.

Týká se nás to, vždyť se ta osoba zachovala ošklivě, štěkala na mě bezdůvodně!

Nebylo to bezdůvodně, ta osoba vůbec neštěkala na mě, ale na sebe.
To ona nezvládla nějakou emoci a vybila si ji na mně.
Mě se to vůbec netýkalo. Ano, já tomu sice na chvíli věřila. Rádi věříme, ale skutečnost je úplně jiná.

Možná jsem toho člověka něčím naštvala, ale já nevím čím. Bylo to jeho naštvání, jeho mysl mu něco podsunula a on tomu uvěřil a chtěl svou emoci přehodit na mě.
Ale mě se to netýkalo. Mluvil o sobě, o svém nitru, o jeho emoci. On se mohl rozhodnout, zda té emoci podlehne, nebo ne.
A já se také mohu rozhodnout, zda uvěřím tomu, že se mě to týká, a podlehnu. Začnu s ním hrát jeho hru na naštvání.

A co se potom stane?
Přesně to, co se stalo. Bude mi ošklivě.
Pět minut předtím byla má nálada krásně veselá. Já si zpívala a smála se. Během pěti vteřin se změnila v naštvání a vztekle kuju plány na pomstu. Jak mu to vytmavím. Komu si postěžuju. Jak tohle nemám zapotřebí…

A přitom máme na výběr. Můžeme si dobrovolně vybrat z těchto dvou realit. Můžeme si vybrat i více realit.
Půjdeme za tou osobou a obejmeme ji, aby se cítila lépe. 
Usmějeme se a řekneme něco hezkého.
Obrátíme situaci v legraci.
Nebo vezmeme kudlu a rovnou ho zabodneme.
Nebo to úplně přejdeme, jako když se nic zvláštního, co stojí za pozornost, neděje.

Udělejme něco jinak a nepomůžeme jen sobě, ale třeba i tomu druhému.

Tolik scénářů existuje na tomto krásném světě a my si můžeme jen vybírat, jako když listujeme v menu s jídlem.
Proč si tak často vybíráme právě ten, ve kterém se cítíme špatně? 
Jsme masochisti?

Někdo nám nabídne svou realitu, svou hru, scénář, který si vybere ze svého menu, a my si vybereme ten samý, i když nám v něm není dobře? Následujeme  jeho volbu, jako když nemáme vlastní názor?
Co je to za hloupost?
Proč si nevybereme svůj scénář, nějaký hezký, příjemný? 
Proč uvěříme, že ten jeho je ten správný? Že ta jeho hra je zrovna ta správná. Že to jeho jídlo, které si vybral, je fajn, i když nám nechutná?

Jsme tak nesamostatní?
Nemáme vlastní vůli?
Jsme líní vybírat, tak si radši vybereme jeho hru?

Proč věříme, že to, co nám ten druhý říká, je pravda? 
Proč věříme, že mluví skutečně o nás, a ne o sobě?

Dáváme přílišnou důležitost slovům, ale slova jsou v tolika případech tak zbytečná. Jsme zahlceni emocemi, protože těm slovům věříme. Díky potřebě se neustále nějak vyjadřovat, obhajovat, ztrácíme sami sebe. Ztrácíme naše vlastní vnitřní já. Naše niterné já. 
Přitom v tichu je tak krásně. Slyšíme sami sebe. Přírodu. Pravdu. Ticho.
Umlčme mysl a slova ostatních, umlčme sami sebe na chvíli, a vnímejme se.
Tam je pravda, tam jsme my.
Tam je láska a klid.

Slyšíš sama sebe? 😇
Umíš přejít slova ostatní? 🍀
Věříš sama v sobě? 🥰