Máme skutečně úctu k životům?
Několikrát se ke mně poslední dobou dostalo téma rybaření. Sportovní rybaření.
Abych upřesnila na začátek, nejím maso. Za každým soustem vidím příběh živého tvora, kterým před tím kouskem masa na talíři byl.
Tenhle článek možná nebude moc hezký pro některé čtenáře, já však cítím větší a větší potřebu vyjádřit se tímto směrem. Snad se mi podaří probudit víc soucit s dalšími živými tvory, ke kterým se často chováme jako k méněcenným a nehodných úcty k jejich životům.
Co pro mě znamená pojem sportovní rybaření?
Že chytím živého tvora háčkem za pusu, rvu ho ven, vytáhnu mu háček a hodím zpět. Zraněného a vyděšeného. V lepším případě chytám na nějaké krmení, v horším na dalšího živého tvora, kterého několikrát propíchnu háčkem. Živého samozřejmě, aby se hezky mrskal bolestí a bezmocí a přitáhl rybu. Nádherná zábava, že.
Co je pro mě další skutečně ošklivá věc, jsou psi na zahradách, které jejich majitelé jen mají. Co znamená „jen mají“? Chovají je na zahradě, hodí jim jídlo, vodu, do boudy hadr a tím péče končí. Pes pro ně není živý tvor, ale věc na hlídání domu. Vidím za ploty ta smutná zvířata s prázdnými výrazy v očích a je mi z toho zle.
Králíci v králíkárnách, kteří se sotva v tom malém prostoru otočí. Proč by měli? Jsou chovaní jen na maso.
Kdo z nás by chtěl takto žít a kdo z nás dává právo takto se životy dalších tvorů zacházet?
Zvířátka, která rodiče dětem pořídí, bývají také velmi smutnou záležitostí. Jsou často jen zavřená v nedostatečně vybavených malých klecích a nakonec jen pro zlost. Rodiče si stěžují, že se jim děti nevěnují. Nevěnují, ano. Každé dítě naslibuje hory doly, aby zvíře mělo, ale reálně, které dodrží své sliby?
Jsou to jen zvířata, proč bychom se tím měli zabývat?
Ale je to živý a bezmocný tvor, odkázaný na nás! Na naši laskavost, dobrotu, oběť.
Cože? Je to živý tvor jako vy i já, jaká obět?
Měli bychom být zodpovědní a moudří, ne sobečtí a hledat výmluvy a omluvy, proč se chováme, jak se chováme. Někdo ani ty výmluvy nehledá. Nestojí mu za to, bohužel.
Když máte maso na talíři, vidíte tam to nebohé zvíře? Přivázané celý život na metrovém řetězu kolem zkrvaveného krku, které potom vláčí uličkou smrti? Vyděšené, bezmocné, odkázané na naši nelidskost a krutost. Vidíte tam to kuře se zlomenýma nohama, šlapající jedno přes druhé. Malé vyděšené kuře, jako děťátko?
Snědli byste to maso, kdybyste u toho byli? Asi ne, ale takhle děláme, že se to neděje, je to anonymní, nevidíme to. Takže si s úsměvem dáme tu krvavou laskominu. Příběh za ní je jedno.
Naprosto šokující pro mě bylo, když jsme s dcerou koukaly na pořad MasterChef. Soutěžící měli uvařit jídlo, ale zatím nevěděli, z čeho. Zvedli poklice a pod nimi byli svázaní humři. Jejich oči se hýbaly. Byl tam svázaný živý tvor a mohl jen bezmocně hýbat očima. A to si nechci ani představit, co vše ti humři měli už za sebou. Udělalo se mi zle. A soutěžící si dělali legraci při zabíjení těchto živých bytostí.
Jsme šílení z toho, když se děje něco lidem, dětem, pořádáme záchranné akce, jsme hrdinové, když si pomáháme. A toto všechno nejsou živí tvorové? Nejsou to lidé, takže je to jedno?
Ale jsou živí jako vy a já!
A jak stanovujeme hranice, že tohle zvíře sním a je jedno, jaký má život, a další zvíře ne? To miluji, jezdím s ním na veterinu, spím s ním v posteli, když mu něco je, pláču, mám ho jako děťátko, ale na talíři si pochutnávám na řízku.
Kdo nám dal právo rozhodnout o jejich životech? Degradovat je na „ty nestojíš za to, abys žil hezký kvalitní život v bezpečí a bez bolesti“ a „tebe budu hýčkat jako miminko“?
O tomto tématu se mnou chce mluvit málo lidí a často jsou naštvaní, když říkám svůj názor, dotýká se jich to. A co přesně se jich dotýká? Odmítají si přiznat, že by měli něco změnit, že je něco špatně, že by bylo potřeba udělat krok z komfortní zóny. A na to je potřeba vyvinout úsilí. Slevit ze svého pohodlí.
Tak to je lepší dělat, že se nic neděje.
Výmluvy: „já maso potřebuju, já mám takovou krevní skupinu, bez masa bych nepřežil“ se sypou z rukávů jako písek.
Jak to, že bys nepřežil? Co by se ti stalo?
A co kdybych tě přivázala za hlavu a stál bys skrčený několik let se řetězem zarostlým v krku? Stále bys říkal, že bys nepřežil?
Další výmluvy: „já to sama nezachráním“. Ano, jedinec to nezachrání, ale pomůže tím, že přestane s hloupými výmluvami a leností a třeba to maso bude kupovat od farmářů, kteří se skutečně starají. A nebude ho jíst několikrát týdně, ale občas.
„Maso od farmářů je drahé…“ Tak na to už nemám slov. Tak si představ sebe, jak stojíš v té kleci a necháš se bít holemi při cestě na popravu. Pak možná budeš mluvit jinak.
Byla jsem jednou na přednášce indiána. Byl to úžasný, moudrý a laskavý muž. Vyprávěl o životě jeho kmene. I oni jedí maso, ale ne každý den, jako „moderní společnost“. Než však jdou lovit, pomodlí se a poprosí, ať jim do cesty přijde zvíře, které je připravené zemřít. Do cesty jim skutečně takové zvíře přijde. Se zlomenou nohou, zraněné a podobně. Zvíře, které by už nepřežilo.
Je pro mě schůdná představa, že lidé jedí maso, ale od zvířat, která žijí přirozeně v přírodě, běhají ve velkých ohradách na pastvinách. Starají se o ně laskaví lidé. Jsou zabíjena humánně, v lásce, bez strachu.
Možná je článek drsný, ale proč je tak vnímaný?
Protože nechceme vidět realitu, jaká skutečně je? Protože je pohodlnější zavírat oči a dělat, že se nic neděje? Ano, protože se to neděje nám. Neděje se to našim mazlíčkům. Ale děje se to a týrání je týrání a je jedno, jestli je to pes, kráva nebo člověk.
Zvíře chce také žít, běhat, radovat se a ne šílet bolestí a strachem.
Tak jako můžeme běhat my.
