Komunikace jako zrcadlo tvého nitra

Komunikace jako zrcadlo tvého nitra

Občas se stane, že zaslechneme hovor ostatních lidí. Ne vždy cíleně, ale já si díky tomu začala uvědomovat, jak často spolu lidé nehezky mluví.
Ne všichni samozřejmě. Ale je to k mému velkému překvapení celkem běžné.

Nejnáročnější je pro mě slyšet, jak dospělí mluví s dětmi. To mě bolí i za ty děti. Bezmocné, vzhlížející ke svým rodičům.

Mezi partnery probíhá nezřídka komunikace, která připomíná odhánění obtížného hmyzu. Tady se ale cítím být odosobněná. V dospělosti už se sami můžeme rozhodnout, zda s partnerem chceme být, nebo ne. Zda dovolíme, aby láska překlenula v otravnou přítomnost.

Jak k tomu vlastně dojdeme, že spolu hovoříme bez lásky a způsobem „otravuješ mě“?
Někdy si neuvědomujeme sílu slov ani způsobu jejich předávání. Sílu komunikace.
Té skutečně láskyplné.
Někdy máme tendenci sklouznout k tónu, který není úplně laskavý. Pokud si však uvědomujeme sami sebe, nedopustíme to. Tato slova a tón nejenže ubližují našemu okolí. Ubližují především nám samotným.
Že ne?

Jaký tedy máme pocit, když použijeme jakýkoliv jiný tón než láskyplný, radostný, empatický, chápající nebo vnímavý?
Není nám příjemně. Ani myšlenky nemůžou být v takovém případě hezké. To, co vypouštíme z úst ven, se přesně děje u nás vevnitř.
Přesně zrcadlí naše nitro.

Podařilo se mi párkrát otevřít toto téma. Reakce okolí však omlouvala tento způsob chování. Neznamená to prý, že se lidé nemají rádi nebo že nemají rádi své děti. Jen si to neuvědomují.
Neuvědomují?
Jsou tedy nevědomí?
Neví, co dělají?

Ať je odpověď jakákoliv, nejsou svobodní, protože jejich jednání není vědomé. Je tedy nesvobodné. Mluví za ně zvyk, strachy z minulosti, výchova nebo prostor, ve kterém vyrůstali.
Ale ne oni sami.

Jak náš život vypadá v takovém prostředí?
Rozhodně to není tvoření něčeho hezkého.
Dětem předáváme nastavení: ty jsi blbej, neschopnej, neumíš si ani zavázat tkaničku…
Jaké tedy budou v dospělosti?
Takové, jaké je naprogramujeme. Pokud se sami nerozhodnou žít vědomým životem a zbavit se minulosti.

Takto by skutečně neměl fungovat žádný vztah. Tady nekvete láska, ale zaniká.
Kvete zášť, vztek, nízké sebevědomí a rozhodně zaniká sebehodnota. Když někdo jedná s druhým bez úcty, neváží si ani sám sebe. Zrovna tak ten, který dovolí, aby s ním bylo tak jednáno.

V takovém vztahu nenajdeme štěstí, radost ani klid. Jen nespokojenost.
Je to láska, nebo už jen zvyk?
A je to to, co si přejeme žít?

Uvědomujme si sílu slov. Ta vyřčená se nedají vrátit a vztah se špatně napravuje. Ne že to nelze, ale je potřeba vyvinout úsilí a chuť z obou stran.
Lepší je zapracovat na svém chování. Uvědomovat si, že nemluvíme jen s tím druhým, ale hlavně sami se sebou.

Dovolíš, aby s tebou bylo jednáno s neúctou?
Uvědomuješ si své jednání s druhými?