K tomuto tématu mě přivedlo zamyšlení nad naším zvykem obhajovat se.
Obhajovat své postoje a pohledy na věc nebo nějaká rozhodnutí. Někdy máme pocit, že bychom měli v podstatě obhajovat každý krok v našich životech.
Nebudu lhát, i já to občas dělám.
Pak mě ale napadla otázka, proč?
Mé pohledy na situace jsou čistě jen mé.
To, proč nejdu na ten večírek, je má věc.
I proč nebudu nebo naopak budu dělat to a to, je jen má věc.
Došlo mi, jak mě mé neustálé vysvětlování unavuje.
Z druhé strany lidé už jsou často naučení očekávat vysvětlení. Někdy se cítí uraženi, když neposkytneme dostatečnou omluvu nebo vysvětlení.
Co je tedy správně?
Máme vysvětlovat a obhajovat svá stanoviska, názory a jednání?
Máme očekávat dostatečné omluvy a vysvětlení od druhé strany?
Co nás vede k této potřebě?
Je to určitě zvyk. Jsme prostě zvyklí vysvětlovat. Jsme na to naučeni a vedeni k tomu od dětství.
Častou pohnutkou je určitě nějaký strach, abychom neupadli v nemilost, pokud se nemůžeme někam dostavit. Nebo pokud máme jiný názor.
Potřebujeme některé věci vysvětlit a obhájit proto, aby okolí mělo pro naše jednání pochopení. Očekáváme vlastně schválení. Přitakání, že náš postoj, názor a chování je v pořádku.
Nedej bože, aby nás nepomluvili.
Uklidnila bych vás. Udělají to stejně. Pokud někdo pomlouvat chce, stejně si důvod najde. Proto nemá smysl žít tak, abychom se nedostali do nepěkných řečí.
Takový způsob života totiž neexistuje.
Svou roli hraje určitě potřeba zapadnout. Někam patřit. Co kdyby mě kolektiv vyčlenil, když nevysvětlím… Nebudu souhlasit…?
Chápu. V některých „kolektivech“ se to určitě může stát. Otázka tedy je, zda má smysl v takových společenstvích zůstávat.
Co je správně?
Z mého úhlu pohledu je správně to, co cítíme. Ale skutečně cítíme. Ne to, co nám napovídá mysl: že nás pomluví, že je to neslušné. Že nezapadnu…
Někdy to samozřejmě situace skutečně vyžaduje.
To je jiná věc.
Potřebu obhajoby a vysvětlení vnímám jako strach z něčeho. Je jedno, z čeho. Pohnutka nebo emoce může být jakákoliv. Při takovém pocitu je fajn podívat se do sebe a najít skutečný vnitřní důvod.
Čeho se bojím.
Co mě k tomu nutí.
Já totiž nemusím nikomu nic vysvětlovat ani obhajovat.
Nemluvím o situacích, kdy máme odpovědnost vůči druhým, ale o potřebě neustále si obhajovat vlastní hodnotu.
Měli bychom rozlišit dvě různé situace:
Vysvětlování z respektu (rodičům, dětem, partnerovi…).
Obhajování ze strachu.
To totiž není totéž. Někdy je vysvětlení projevem zdravé komunikace, jindy je to obrana vlastní hodnoty.
Ale my nepotřebujeme bránit svou hodnotu, pokud ji ovšem sami známe.
Co může pomoct?
Položit si otázku, která mě někam navede.
Jako například:
Neztratím tím, že se zoufale snažím obhájit, ještě více na své hodnotě?
Čeho se bojím natolik, že se za každou cenu snažím obhájit svůj postoj?
Co by se mohlo stát, kdybych pro tuto chvíli mlčela?
Někdy je skutečně mlčeti zlato.
Dokážeš rozlišit komunikaci z respektu od obhajování se?
Očekáváš vysvětlení od druhých?
A jak často se vlastně obhajuješ jen proto, aby tě druzí přijali?
💚