Já v kuchyni
Nikdy jsem nebyla dobrá kuchařka. Už jako dítě jsem raději chodila pracovat s mým taťkou na dvůr, než abych pomáhala mamce v domácnosti. Moji rodiče chovali domácí zvířata a já se raději starala o ně než být po ruce v kuchyni. Čistila jsem králíkům, slepicím, krmila prasata, a to mě bavilo. Ale postavit se k plotně, to bylo za trest.
O to těžší jsem to měla, když si můj bratr později přivedl ženu, která vaří, uklízí peče, prostě žena, jak má být a dělá to vše přirozeně a bez remcání. Byly na mě dvě, to nebylo fér. Moje maminka byla jako správná hospodyňka z mého postoje k domácnosti nešťastná a jako správná maminka mi prorokovala, že se nikdy nevdám, že mě takhle nebude nikdo chtít. Spletla se, vdala jsem se, někdo se mě přeci jen ujal a měla jsem veliké štěstí, protože můj tehdejší manžel vařil rád a chutně. Občas jsem se vyburcovala a něco ukuchtila také, ale pokud to šlo, vyhýbala jsem se tomu jako čert kříži.
Když se narodily děti, zanedlouho poté jsme se rozvedli a já se musela o ty malé hladové krčky nějak postarat. Z mé maminky se stal přítel na telefonu a já se v mých třiceti letech učila vařit. Samozřejmě jsem se nevyhnula jejímu láskyplnému „já ti to říkala, kdybys mě tenkrát poslechla a nelítala radši po dvoře a s kamarády, nemusela jsi se tím trápit teď, když už tak máš tolik starostí.“
No jo, maminky se prostě mají poslouchat. Aby toho nebylo málo, stal se ze mě vegetarián, maso prostě nesním, tak připravuji chody dva. Ne vždy samozřejmě. Ty moje chudinky dětičky trápím často jídlem bez masa. Navíc, moje děti, tak asi jako spousta ostatních nesnáší školní jídelnu, proto připravuji jídlo téměř na každý den. Bože, co jsem komu provedla. To, co nesnáším musím dělat o to víc. Ne, že by to i přes moje nucené četné návštěvy kuchyně bylo na konečném výsledku znát.
Štěstí se na mě přeci jen trochu usmálo. Můj syn začal vařit a moc ho to baví. Vymýšlí různé specialitky, studuje recepty na internetu a o víkendy nám připravuje lahůdky. Kuchyň po jeho návštěvě sice vypadá, jako kdyby tam někdo hodil granát, ale nevadí, to se časem vychytá. Hlavně, že já do ní nemusím vstoupit za účelem přípravy občerstvení. A další štěstí v podobě mé menší přítomnosti u plotny je můj přítel, kterému vaření také nedělá problém. Když nás poctí svou návštěvou, je přemístěn do kuchyně, ale zvládá to s úsměvem a klidem jemu vlastním.
Nedávno jsem připravovala polévku a ejhle, sklenice s domácími nudličkami od mé maminky byla prázdná. Já je neumím, a i kdybych uměla, silně pochybuji, že bych se donutila k tomu je připravit. Vezmu tedy okamžitě mobil a hlásím, že mi došly nudličky. Mamka mi poradila, abych do polévky udělala krupicové noky, že jsou rychlé a jednoduché.
„Mamčí děláš si srandu? Netuším, jak se to dělá.“
Maminka mi trpělivě vysvětlila, co a jak. Nezdálo se to těžké, tak jsem se do toho pustila a za chvíli volám radostně zpět, že se noky povedly a jsou dobré. Z povzdálí slyším hlas mého taťky.
„No prosím tě, to je radosti, ta naše holka se skoro v důchodu naučila vařit polévku.“
PS: Dopsala jsem článek a prosím dceru, jestli mi udělá fotku v kuchyni a ona zvedne překvapeně oči. „Co ty budeš dělat v kuchyni?“
PPS: Říkám synovi, „napsala jsem vtipný článek o mně v kuchyni.“
„No tak to je fakt vtipný.“ Odvětí se smíchem.