Situace jsou většinou takové, jak je nazveme – jakou jim dáme nálepku.
Jak moc je dramatizujeme, nebo jen přijímáme jako život a tak i řešíme.
V našem nastavení často bývá zvykem dělat z běžných situací horor. Hledat co je špatně.
S nadsázkou – i na rozkvetlé louce se snažíme najít květinu, co tam nepatří.
Hledáme u okolí lítost, stěžujeme si a vyžíváme se v tom.
Nebudu zapírat – i já taková byla. Z každé hlouposti se stávala náročná situace.
Bylo mi z toho samozřejmě mizerně, i když vůbec nemuselo.
Drama nám nic hezkého do života nepřinese.
Nejlepší je řešit situace s chladnou hlavou a v přítomnosti. Vidět v nich, co nám přináší, ne berou.
Nedělat dramatické scénáře s hororovým koncem už dopředu. Takový scénář nás jen vysává.
Tímto nechci snižovat skutečnou náročnost některých vážných situací.
Jedním z mých zlomových okamžiků byla ztráta několikaletého zaměstnání.
Byla to tehdy moje jediná finanční jistota. Žily jsme s dětmi samy a byt byl na hypotéku.
Pamatuji si ten okamžik jako dnes. Snad sto lidí stálo před budovou zaměstnavatele a čekalo na podepsání výpovědi.
Atmosféra byla naplněná strachem, zlobou, vztekem. Vzduchem létala slova jako hromadná žaloba a podobně.
Já stála opodál. V tom dusnu se nedalo být.
Bylo na výběr, jako vždy.
Propadnout strachu a vzteku, nebo jednat.
Vzít to jako průšvih, nebo situaci akceptovat.
Já to přijala a dělala vše pro to, abych nepodlehla strachu a jen řešila, co dál.
Dnes to vnímám jako jednu z nejlepších věcí, která se mi mohla stát.
K mé doposud nejkrásnější práci mě přivedl právě tento „průšvih“.
Díky němu mi přišla možnost jít dál.
Zaměstnání mě nebavilo, vysávalo, ale zatím ve mně nebylo dost odvahy odejít.
Situace se vyřešila za mě.
Nebyl to pro mě průšvih, ale dar.
Díky tomu mi byla nabídnuta práce snů – pomáhat lidem.
Naučit se spoustu dalších dovedností. Vyrůst jako člověk.
Dnes píšu články, knihu a plním si další sny.