Není dokonalý

Manžel dnes přišel domů s informací, že na Kladno už přivezli vánoční stromek. Stojí na náměstí, ale ještě není ozdobený.
Prý se mu líbí, ale lidé ho kritizují, že není dokonalý. 
Co?
Jak není dokonalý?
Proč by měl být dokonalý?
Jak vypadá dokonalost?
A co vlastně znamená být dokonalý?

Viděla jsem včera dokument s Viktorií Beckham. Velmi silný příběh. Jako dítě byla šikanovaná, protože podle nějakých měřítek nebyla dokonalá. Chtěla tančit, ale stála vzadu, protože prý byla tlustá. Tak přestala jíst. Poté byla opět kritizována, ale protože prý byla naopak moc hubená.

V tomhle směru pořekadlo „kdo chce psa být, hůl si vždycky najde“ rozhodně platí.

Uvědomujeme si, jak nás honba za dokonalostí ovlivňuje? Jak nám ničí život a bere z něj tu pohodu a klid, který si určitě každý z nás přeje mít?
Ale dokonalost neexistuje, jak paradoxní, že? My sami se rozhodli o tom, jaký náš život bude.
Nesmyslný.
V honbě za něčím, co neexistuje.

Ani Viktorie není šťastná. Má krásné manželství, děti, milující rodiče, práci, kterou si přála, ale stále není šťastná. Stále má potřebu sobě i ostatním něco dokazovat.
Natolik ji celoživotní kritizování poznamenalo.

Jenže já bych řekla, že to není o kritizování ostatních, ale nás samotných.

Co nás nutí být natolik oškliví, že kritizujeme? Ano, kritizování je ošklivé, pokud není skutečně konstruktivní. I poté by mělo být projeveno s úctou k druhým. Ale jinak je velmi ošklivé. A vlastně vyjadřuje jen naše nitro.
Spokojený člověk by neubližoval tím, že bude snižovat hodnotu ostatních. Ani stromečku. I kdyby byl křivý. Tak přesně je krásný. Tak narostl. Tak je tak dokonalý.

V honbě za dokonalostí ztrácíme radost, úsměv, svobodu, volnost pohybu i smích. V obavách, aby nás někdo nekritizoval, se sami stavíme do imaginárních šablon. Ztrácíme tím autenticitu. Chceme být dokonalí, jedineční, vynikat, ale vlastně se tím stáváme všichni úplně stejní.

Není to škoda?

Tak co když se někdy při potřebě někoho nebo něčeho kritizovat zastavíme a uvědomíme si, co nás k tomu vlastně vede?
Co uvnitř nás vede ke kritice druhého člověka?
Buďte k sobě ale upřímní. Co tam najdete, použijte pro váš lepší život. Pro vás samotné. Je to váš ukazatel. Chopte se té příležitosti.

Nedávno se mi náhodou podařilo být divákem ukázkového příkladu. Opodál stála žena plné postavy v krátkých šatech. Vedle mě byly dvě ženy. Jedna z nich šeptala jízlivě své kamarádce: „Taky bych chtěla mít takovou odvahu.“

Kdo z nich byl podle vás v tu chvíli svobodnější a šťastnější?

Nedejme na kritiku ostatních. Nenechme se vtáhnout do těchto hloupých her, co bychom měli a neměli, jak bychom měli vypadat, co nosit nebo jak se chovat.
Narodili jsme se na tento svět, abychom si ho užili ve své autenticitě. Ne podle toho, co říkají ostatní.

A nekritizujme ani my. Protože stejně nejde o ostatní, ale jen o nás samotné. O naše nitro. 
Co je uvnitř nás, projevujeme ven. 🍀

Kritizujete někdy?

Nebo jste naopak za něco kritizováni?