Ovládá nás pláč, vztek, strach a nedokážeme s tím nic udělat?
Proč?
Proč jsme pod nadvládou něčeho, co nedokážeme vysvětlit a uchopit?Jak je to možné?
Co jsou to vlastně emoce?
Já je vnímám jako naučenou reakci na nějakou situaci.
Máme emoce, které jsou velmi hezké a příjemné, jako třeba láska a radost. Ženám se spouští něha při pohledu na jejich děti, mužům potřeba ochrany své partnerky.
Potom máme emoce spojené s našimi negativními myšlenkami. Ty bývají velmi náročné. Při nich se necítíme dobře a není dobře ani našemu tělu.
Občas nás nějaká ovládne zdánlivě bez příčiny. Je nám smutno a ani nevíme proč – může to být reakce na únavu nebo na počasí. Déšť v někom vyvolává melancholii nebo smutek.
Všechno tohle může být naše nevědomé nastavení.
Máme naprogramovaný určitý program – zvyk chovat se nějakým způsobem. Je to dlouhodobě naučené chování, které vzniklo přizpůsobováním se kolektivům, rodině, práci a podobně. Tím programem může být třeba smutek.
Může se tak dít jen při nějakých situacích, jako je déšť nebo únava. Nebo je prostě smutek náš normální stav.
Když vypadneme z vědomého života(přítomného okamžiku), nastoupí autopilot a spustí známý program – smutek.
Někomu naštvání, vztek, někomu uspěchanost nebo stres. Každému tak, jak je jeho program nastavený.
Emočně se nás dotýkají různé podněty, které sahají do minulosti.
Někdy doslova běsníme. Cítíme se ublížení, vystrašení, ale probíhající situace je přitom třeba úplně o něčem jiném.
Je to jen reakce na nějakou událost z kdysi. Moment, který nám minulost nějakým způsobem nevědomě připomene a spustí naši neadekvátní reakci. A vždy stejnou. Ani ji nechceme, ale nedokážeme výbuch zastavit.
Okolí většinou naše chování vůbec nechápe. Nadhodilo se nějaké téma a nás se to velmi dotklo. Začneme se vztekat, plakat, útočit. Ale proč?
Nebohý protějšek nerozumí vaší reakci. Je na něm, jestli spustí nějaký svůj protiútok. Záleží, zda i on je v nějakém programu, který ten váš mohl spustit.
Křivdy nebo strachy zůstávají hluboko uložené, aniž bychom si to uvědomovali.
Je to vlastně celkem vtipná hra naší minulosti.
Přitom by nám mohlo být tak krásně v přítomnosti.
Chceme být zajatci minulosti? Emocí a myšlenek?
Samozřejmě že nechceme. Nechceme být zajatci nikoho a ničeho.
Kdo by chtěl.
Zmíním i vtipné reakce, jako třeba když zuříme, že se nám něco nedaří. Nebo se nesmyslně vztekáme na nějakou osobu, která chodí kolem našeho domu. Reakce řidičů jsou kapitola sama pro sebe. Na někoho zatroubí, domnívají se, že ta osoba před ním pojede rychleji, nebo že kolona zmizí?
I tady jsme zajatci našich emocí.
Ale dokud budeme reagovat na situace stejným způsobem, dokud se necháme vyhodit ze sedla naší nevědomou reakcí, zajatcem budeme.
Dobrá zpráva je, že tyto emoce můžeme dostat pod kontrolu. Můžeme se osvobodit.
Nenechte se zmást vaší myslí, která omlouvá vaše chování absurdními výmluvami: „Já jsem prostě taková, já to mám v genech. Já jsem po tátovi, ten je taky takový.“
Chcete být zajatci emocí, nebo chcete být svobodní? 😊
Jasně, že výmluva je pohodlnější než dělat něco navíc.
Svoboda sladší, věřte mi 😊
Jak si tedy pomoct?
– Při automatické reakci udělejte vše proto, abyste si ji uvědomovali a zastavili. Aby vás emoce neovládla. Je to mega těžké, to já sama vím.
– Zastavujte mysl, která vám podsouvá ublíženost a podobné nesmysly.
– Trénujte vaši mysl. Buďte až přehnaně přítomní a říkejte si nahlas každou činnost, co děláte – „Loupu brambory, loupu brambory…“ Buďte klidně teatrální. Hrajte si.
Pokud vám emoce a mysl v tu chvíli zastavit, pomozte si tancem, hudbou, podcastem.... Soustřeďte se jen na tu jednu věc. Najděte si sami, co vám v krizové situaci pomůže.
Smějte se, i když se vám nechce. Uvědomujte si neustále úsměv na tváři, ať děláte cokoliv. Připadáte si jako blázen? Proč? To vám zase jen vaše mysl napovídá.
Vy pracujete na vašem klidu a svobodě!
Nemluvte se svým okolím o tom, co vás štve. Nestěžujte si. Jen tím posilujete a rozviřujete negativní emoci. Je to vaše emoce a vaše okolí ji nevyřeší. Jen vy tím, že ji nepustíte do svého života.
Uvědomujte si tu absurditu nadvlády emocí a myšlenek nad vámi.
Stále bojujeme za svou svobodu, a přitom se dobrovolně necháváme zotročit?
Co děláš proto, abys ovládla své emoce?
Ovládají tě nějaké emoce?