Poslední dva týdny jsem nic nepřidala, nepsala články, ani netočila videa.
Proč?
Já se totiž úplně zahltila. Pocit, že toho musím hodně stihnout si mě úplně podmanil. Že nemůžu odmítnout, když se po mně něco chce. Že je to v pořádku, takhle hodně pracovat, jako já pracovala poslední dny. Psaní mě zatím neuživí, proto chodím na brigády.
Psaní je můj velký sen. Já vím, že dosáhnu toho, abych už nepotřebovala vedlejší příjem. Ale také vím, že toho nedosáhnu způsobem, kterým jdu posledních pár týdnů.
Zajímavé je pozorovat, co se s námi děje, když naše kreativní duše nic netvoří. Když jen tak skomírá v koutku nás a my jedeme na setrvačník jako roboti. Když nic netvoříme. Když nejdeme za svými sny. Jen kráčíme s hlavou sklopenou v mantinelech, které jsme si nastavili.
Jaké bylo tedy vnímání mě samotné tyto dny?
Stala se ze mě smutná žena.
Smutná? Já? Ano.
Ale já nejsem smutná žena!
Skutečně ve mně byl smutek a prázdno. Něco mi stále chybělo. Jako když den nemá, co má mít.
Mám úžasného muže, milované děti, rodiče a přátele. A to vše je nádherné a cítím za to obrovský vděk. Mám i brigádu, kde pracuji se skvělými lidmi. Ale naše duše potřebuje žít. Tvořit.
Nejen pracovat a dělat, co by se mělo.
Mé prázdno mi ublížilo i na těle. Začaly mě bolet záda. Mé tělo křičelo a hladovělo po radosti, kterou cítím, když to tvořím to, co mě naplňuje.
Tak tedy opět držím svůj milovaný MacBook a píši tento článek. A cítím se skvěle. Usmívám se, zcela ponořená do písmenek. Ta mi sama naskakují, jako živá a natěšená, až je zase začnu skládat do vět.
Co tedy nyní cítím?
V žádném případě výtku směrem sama k sobě. Je to jen zkušenost a jen zkušenostmi člověk moudří a ví, kam chce směřovat.
Já prožívám vděk za tyto dny. Vím, že jedině vnímáním sama sebe a hledání vlastních cest skutečně cítíme život. Krev v žilách, úsměvy na rtech a radost. Já se jen malinko zapomněla. Ale jen proto, abych si opět naplno uvědomila, kdy se cítím šťastná a naživu. Abych si potvrdila, že je má cesta správná. Po té chvilce smutku mám mnohem větší chuť psát. Toužím po životě, který mě tak těší. Když neskomírám, ale skutečně žiji.
Co chci tímto článkem vlastně říct?
Chci povzbudit ty, kteří si nejsou jisti tím, co cítím. Nebo možná proč se cítí, jak se cítí. A možná to pochopíte díky vysvětlení mých vlastních pocitů.
Pojďme si vytvořit své životy aktivní. Pojďme cítit život. Ten skutečný, ne ten předpřipravený systémem, rodinou nebo školou.
Ale ten náš opravdový, kdy cítíme že skutečně žijeme. Nejen přežíváme.
Najděte si každý to, co vás naplňuje. A vytrvejte. Užívejte si i ty nezdary, které nemají za úkol nás shodit, ale něco naučit. Tak jako mě nyní. A že těch nezdarů už za sebou na své cestě mám. Ale nezastaví mě to. Z každého si vezmu, co mi ukazuje. A cítím ten úžasný proud, který mě táhne za mým snem. Úsměv a příjemný klid i neklid.
Kam směřuješ? Co tvoříš?
A jaké nezdary a úspěchy máš na své cestě?