Sakra, to se děje jen mě. Já ten autobus nemůžu stihnout. Já říkala.
Já jsem úplně blbá, tohle si nemůžu zapamatovat.
Já na to vždycky zapomenu, to jsem celá já.
Tohle nezvládnu, na to nemám.
Na to nemám hlavu.
Já určitě zabloudím. Nemám orientační smysl.
Já mám takovou smůlu, to se mi děje pořád.
To je karma.
Jsem nemehlo po tátovi, vždycky to rozbiju.
Čáry máry, abraka dabraka a zázrak je na světě.
Já ten autobus nestihla.
Já zabloudila.
Nenaučila jsem se to.
Já to nezvládla.
I bez kouzelného zaříkadla dokážeme vytvořit cokoliv. Jsme kouzelníci jak slovem, tak myslí. Všechno, na co myslíme, jak jednáme zároveň tvoříme. Na co se soustředíme, to do svého života přitahujeme. Jsme ukázkový magnet.
I když mi určitě spoustu z vás bude oponovat, že říkám blbosti, někteří řeknou: „Jakej magnet, jaké tvoření, tak to prostě je. Jsem nešikovná, mám smůlu, jsem po mámě, a to je všechno.“
Tak jednoduché to bohudíky není.
To, jaký máme život, jaké se nám dějí situace, je ve velkém případě odraz našich myšlenek a emocí.
Je to o ovládání myšlenek a emocí. O našem nastavení.
Jak je to možné?
Když je moje nastavení „mám smůlu" a celé dny o sobě tak přemýšlím a mluvím – jak by to mohlo být jinak? Nedám si jinou šanci než přitahovat smůlu. To je přeci jasné.
– „To není pravda, táta byl taky takovej.“
A jak táta o sobě mluvil? Jak o něm mluvila rodina a přátelé? Také chudák zřejmě neměl šanci. A možná se ti někdy stalo něco, co připomnělo otce a rodina tě naprogramovala zrovna tak. „Nojo, ty jsi celej táta.“ A už jsi se vezla. Přidala jsi se, možná z legrace. Je to však i celkem pohodlná výmluva, když se něco nedaří: „Já za to nemůžu, jsem celej táta.“
Jak to vlastně funguje?
Máte jet autobusem a mysl se okamžitě chytí. Pošle myšlenku „nestihnu to.“ Vy ji přijmete za svou, za samozřejmou. Pohltí vás panika, že nestíháte. A už tvoříte. Něco zapomenete, něco vás zdrží, potřebujete najednou na WC, nemůžete najít klíče… Mysl vás ovládne natolik, že přizpůsobíte svůj život tomu, co si tvoříte. Protože vy si ho skutečně tvoříte.
Já se v minulých dnech ukázkově přesvědčila o svém negativním tvoření.
Manžel mi dal nedávno jako dárek sluchátka. Já měla obrovskou radost, protože ta stará už fungovala špatně.
Bohužel, nová sluchátka mi zřejmě vypadla někde z kapsy. Netuším, jak a kde přesně. Prostě najednou nebyla.
Můj letošní vánoční dárek byla tedy další nová sluchátka. Má radost byla opět obrovská, ale zároveň se dostavil strach. Strach ze ztráty. Takovou emoci už v životě nemám. Byla to pro mě novinka a pronásledovala mě urputně celé dva dny. Myšlenka, že opět ztratím svá sluchátka, se stala mým věrným společníkem.
A co se dělo? Celé dva dny jsem je hledala stále dokola. Panika „nemám sluchátka, nemůžu je najít, kde jsou“ byla jako šílenost. A ve své panice se mi dařilo panikařit i rodinu, takže jsme je neustále hledali všichni.
Mé tvoření „nemám sluchátka“ bylo velmi úspěšné. Skutečně jsem je za ty dva dny ztratila několikrát.
Místo emoce radost jsem si naplno užívala emoci strach.
Jsme velcí tvůrci.
Sluchátka už neztrácím, nebaví mě takový život. 😊
Mysl nás dokáže natolik zahltit nesmysly, že ztratíme úplně kontrolu nad svým jednáním. Svým životem.
Ovládne nás a my se chováme jako loutky. A často naprosto absurdně. Pokud si to neuvědomíme, většinou časem dostaneme od někoho nálepku. Například „to je ta, co ztrácí věci.“ Začneme se tak z „legrace“ pojmenovávat sami a už to jede.
Ta, co ztrácí věci, je na světě.
Náš program je vytvořený, aniž bychom o to stáli. Přitom stačí jen jednoduchá věc – odmítnout nálepku a vzepřít se tím programování.
Uvědomit si své jednání a zastavit mysl, kdykoliv nám podobnou myšlenku podsune.
Přeci chceme mít pod kontrolou svůj život. Ne být pod nadvládou programu „nešika,“ nebo jakéhokoliv jiného programu. 😊
Máš nějaký takový program?
Uvědomuješ si ho?
A děláš s ním něco? 🍀