Únik před sebou samotnou?

Při občasném zaposlouchání se do okolních hovorů se často pozastavuji nad věcmi, o kterých se lidé baví. Ráda se pozastavuji a hledám, co za těmi tématy skutečně je. Jednou z věcí, která je často předmětem diskuzí, je hodnocení.
Hodnocení vlastních situací je pro mě v pořádku. Je důležité a má smysl, protože hledám, co mi ukazují. Proč se dějí a kam mě vedou. Dívám se na ně jako na zrcadlo, což je velmi nápomocné pro lepší život.
Toto přesně pro mě znamená hodnotné hodnocení vlastních situací.

Lidé se však podle mého pozorování velmi neradi tímto způsobem dívají na svůj život.
Převracejí události obvykle tak, aby vzbuzovali lítost okolí, sebelítost nebo omluvu pro své jednání. Málokdy využijí konstruktivní sebekritiku nebo zrcadlo, které velmi pomáhá vidět situace, které se nám dějí, tak, jak skutečně jsou.
Místo toho hodnotí chování ostatních, ne však pozitivně, nýbrž většinou negativně. Správné slovo, které bych pro tento jev našla, je pomluva.

Zamyslela jsem se nad tím, co k tomu ostatní vede, soustředit se na druhé v tom negativním slova smyslu.
Proč se raději nesoustředí na sebe?
Vyšlo mi z toho – únik.

Je mnohem jednodušší hledat na druhých to špatné, kritizovat a vysmívat se, místo zaměření se sama na sebe. Je to pohodlnější. Při kritizování ostatních vždy z toho všeho vycházíme lépe my sami. Když chceme, vždy najdeme, co je na druhém špatné, protože potom vedle něho vypadáme lépe.

Je snazší odvést pozornost od sebe, než se zaměřit na své nedostatky a hledání způsobů, jak se zlepšit. Vedle té spousty kritiky, co najdeme na ostatních, se ztratí to, že bych já sama měla se svým životem něco udělat.

Hodnotíme, kdo jak se chová, co dělá, nedělá, co by měl dělat. Pradávnou pravdou ale je, že my skutečně nechodíme v botách toho druhého.
V žádném případě nemáme tušení, co se mu odehrává v hlavě. Jaké emoce ho vedou k jeho jednání. Jaké zkušenosti a bolesti má, na základě kterých se chová, jak se chová.
Při kritice a pomluvě druhých často používáme slova – to já bych …
Vždy přesně víme, jak bychom se zachovali, kdybychom byli v situaci toho druhého.
Prdlajs víme!

Nikdy to nevíme. Jedna věc je domněnka a naprosto jiná je realita.
Ta slova jsou z mého pohledu velmi hloupá a egoistická. Nikdy nevíme, jak bychom se zachovali v situaci toho druhého. My nežijeme jeho život.
Kritika a hodnocení ostatních jsou hloupý a zbabělý únik od vlastních životů. Moudrý a spokojený člověk nemá potřebu hodnotit. A pokud vám nesedí tato má slova, je skvělé řídit se další pradávnou pravdou – co nechceš, aby dělali druzí tobě, nedělej ty jim. Chceš, aby tě ostatní pomlouvali a hodnotili tvé jednání?
 Jak se ti ta představa líbí?

I já se dřív takto chovala. Pomlouvala, hodnotila a kritizovala. Byl to únik od mých vlastních pocitů nedostatečnosti, méněcennosti, absence sebelásky a podobných emocí, se kterými se velmi často potýkáme. A které nás právě vedou k této potřebě schovávat se za hloupé chování.
 Někdy je to i lenost změnit svůj život. Pohodlnost něco se svou nespokojeností udělat.

Jedna věc je jasná, pomluva nebo konstruktivní a laskavá kritika, která je následně předmětu naší pozornosti přednesena, je velký rozdíl.
Pomluva se týká jen nás samotných, konstruktivní kritika a diskuze se týká toho druhého.
To by pro vás mohlo být i vodítko a pomocník, jak si zlepšit svůj život.

Chcete zlepšit svůj život?
Představte si, že máte nad hlavou zvoneček, který zazvoní jako objednávka na nějaké zlepšení ve vašem životě, pokud budete mít potřebu pomlouvat. To by vás mělo sakra zastavit!
Život bez pomluv je totiž tak krásný a svobodný. Je v něm o tolik negativní energie méně.

Co když vám při každé pomluvě zazvoní budík ve dvě ráno. To je šok a jak se vám nechce vstávat!
Takhle reaguje vaše tělo při pomluvách, tak moc  je mu ošklivě. Když pomlouváte, nebo hodnotíte deset lidí denně, máte deset budíků ve dvě ráno za den.
Ale bez pomluv nemáte žádný. To je krásný den že. 😇

Máš někdy potřebu hodnotit ostatní?
Jak se u toho cítíš?
Co by ti pomohlo soustředit se více na sebe, místo na ostatní? 🧚‍♀️