Nechce se mi

Spoustu věcí se nám často nechce a není čemu se divit. Máme tolik povinností, že se skutečně můžeme cítit zahlceni vším, co musíme. Cokoliv navíc, i běžná věc nám potom připadá už moc.
Ale skutečně musíme?
Je v tom velký rozdíl.

Hodně toho, co vnímáme jako že musíme, skutečně nemusíme. Jen máme ten pocit a když tu činnost nazveme dramatickým názvem „musím“, dáme jí tak velkou důležitost. Nemusíme totiž vůbec nic. Všechno, co děláme je jen naše rozhodnutí. Některé věci jsou potřebné, některé ne, ale nemusíme vlastně vůbec nic.

Někdy za tím slovem chováváme sebelítost a vyvoláváme tím lítost i u ostatních. 
Tolik toho musím!
Někdy je to omluva pro nás samotné, ,,co všechno já musím. Už nemám čas dělat něco jiného. Něco navíc." 
Nemáme čas dělat něco skutečně hodnotného pro náš život. Něco, co by nám přineslo vnitřní radost a možná změnu k lepšímu. Nějakou skutečnou hodnotu pro nás samotné.
Jsme často tak zahlceni „blbostmi“, o kterých si myslíme, že jsou velmi důležité, že ani nevidíme tu absurditu honění se za ničím. 
Prázdnotou. Nicotou bez naplnění.

Nebo se pletu?
 Jak se po takových dnech cítíte? 
Radostně… nebo naplněně?

Ale je za tím schovaný i strach ze změny. Strach udělat něco jiného a jinak. Tak toho raději  ,,musím“ tolik, že na něco jiného nezbyde čas. 
Výmluvu proč nezbyde, nám mysl podsune okamžitě.
Často také ani jinak žít neumíme.  „Musím“ toho tolik, protože neumím mít volný čas. Nevím, co s ním, když nic nemusím.

I lenost má své velké místo v této kolonce – nechce se mi.
Chtěla jsem jít dnes cvičit. Udělat něco pro sebe. Konečně s tím začít. Ale nechce se mi. Nechce se mi, tak si dnes odpočinu. Zasloužím si to a cvičení odložím na zítřek. Nic se pro ten jeden den už nestane.
Nestane. Ale co se také nestane, je ten náš nový začátek.
 Ten nový začátek pro můj lepší a radostnější život.

Co to vlastně znamená nechce se mi?
Lenost? Zvyk?

Co se stane, když se přemluvím? Když tu odkládanou činnost skutečně udělám?
Začnu!
Konečně začnu s tím, pro co jsem se rozhodla. Konečně se můj život může někam posunout a změnit. Rozhýbu tu sílu, která ve mně třímá, a je mi tak krásně. Něco jsem udělala jinak, a to vždy vyvolá nějakou mou vnitřní reakci. Ať jde o jakoukoliv činnost.
Ale když ji odložím, zase, jaký je pak můj život?
Stejný.
Je stále stejný. A kolik věcí jsem už takhle odsunula?

Když dělám stále ty stejné věci, štvou mě stále ty stejné situace, můj život je prostě stále stejný.
A proč?
Protože jsem se nedonutila k akci. Udělala jsem to samé jako vždy. Odsunula a vymluvila se.
Možná ten krok ani nebyl tak odvážný. Byla to jen drobnost. V tomto směru ale znamená odvážný i to minimum, co je pro změnu potřeba udělat –rozhodnout se!
Odsunout zvyk odkládání!
Je to velké rozhodnutí, protože jsme naučeni tolik let na stále to samé.

I „nechce se mi“ má jako spousta jiných věcí několik tváří.
Nejde jen o nové kroky, ale třeba i o obyčejný úklid šatníku. Vím, o čem mluvím. Já ho minulý týden dělala po půlročním odkládání. Ano půl roku výmluv, proč to neudělat.
Není mi dobře, jsem unavená, dnes si zasloužím oddech. Vždy se našlo něco, co bylo důležitější než se pustit do této činnosti.
Stejně mě ta myšlenka strašila neustále v hlavě. A věřte mi, je to velmi nekomfortní a svazující. Ale lenost byla lenost. Teď, když je to hotové, je to taková úleva a radost. A přitom už to mohlo být udělané půl roku.

Nechce se mi má ale i další a opodstatněnou tvář, a to je skutečně potřebný odpočinek. Zasloužený odpočinek, kdy máme poslouchat své tělo. Pokud ho nevnímáme, odvděčí se nám bolestmi a nemocemi.

Teď to všechno zní jako velká věda, ale je to naopak velmi jednoduché. Stačí chtít vnímat, co se skutečně děje. Uvědomovat si sami sebe a to, jak žijeme. Jak přemýšlíme.  A být k sobě upřímní. 
 Potom je velmi snadné rozpoznat, které „nechce se mi“ je pravdivé. Co vlastně znamená. A jestli ho poslechnout, nebo ne.
Zda se za tím schovává jen pouhá lenost, výmluva, omluva, možná strach. Nebo skutečná potřeba odpočinku.

Umíš si vědomě odpočinout?
Umíš jít také do činností hned, nebo odkládáš?