Slova, zdánlivě nic neznamenající součást našeho života.
Jen tak s nimi mácháme, jako by se nic nedělo. Jako by se nemohlo nic stát. Používáme je láskyplně, vulgárně, urážlivě, z legrace…
Často ani nepřemýšlíme o tom, co říkáme.
Jen prostě mluvíme.
Já si poslední roky ale uvědomuji, že slova znamenají hodně.
Slovy si tvoříme vztahy.
Slovy si tvoříme celý náš život.
Slova vypovídají o tom, v jaké komunitě žijeme, jaká moudrost v nás třímá. Jaké nitro máme. Jak se cítíme. Jaké je naše sebevědomí. Jak se máme rádi. Jak si vážíme lidí a věcí kolem sebe…
Jak to?
Důvodů je více.
Jedním z nich je, že to, co vyzařujeme, to přitahujeme. To platí i o slovníku.
Když používám vulgární, sprostý a neurvalý slovník, nevím, jestli do svého života přitahuji lidi, kteří mě nějakým způsobem obohatí. Možná jen nějakým novým vulgarismem.
Svými slovy si tvoříme své okolí.
Co dalšího si svým slovníkem tvořím, je i má osobnost. Jak o sobě hovořím, takový je výsledek.
Pokud o sobě mluvím jako o blbce, o hloupé, nešikovné – taková se postupně stávám. Takovou mě vnímá mé okolí a já se této roli nevědomě přizpůsobuji.
Stejným způsobem tvoříme i naše děti, pokud tak s nimi a o nich hovoříme.
Náš život je tvořen slovy a slova tvoří náš život.
Na to nikdy nebudu mít. To si nemůžu dovolit. To se nikdy nenaučím. Na to nemám. Tam se nikdy nedostanu, je to moc drahé. Když budu spát s otevřeným oknem, nastydnu. Budu mít cukrovku, máma i babička ji měly a je to dědičné…
Opakované tvrzení se stává skutečností. Nedám si sama ani možnost, aby to bylo jinak.
Svými slovy tvoříme i vztahy. Určitě je mnohem krásnější den, když partnera nebo dítě místo nadávky nebo výtky s láskou poprosím. To, co do světa vysíláme, to také sklízíme. A přesně tím si tvoříme svůj svět.
Například místo „Ty mě nikdy neposloucháš." můžu použít „Mohl bys mě teď prosím vnímat?“
Reakce na tuto větu bude určitě mnohem krásnější a s tím i atmosféra doma.
Vše toto tvoří náš život. Vše toto svědčí o naší důvěře, sebevědomí, sebelásce nebo sebejistotě.
Pokud budu stále říkat: „To se nikdy nenaučím.“, posiluji tím svou nedůvěru, možná svou lenost. Mám výmluvu, proč se to nemůžu učit. Proč nemůžu do té nové práce…
Opačně to funguje úplně stejně.
„Já to zvládnu.“ funguje jako motor, jako sebemotivace. Tam není výmluva, strach nebo lenost. Jen rozhodnutí.
Můj slovník se poslední dobou mění, ruku v ruce s mým sebevědomím a důvěrou v sebe. Samozřejmě také s odpoutáním se od záležitostí, které se mnou nesouzní.
Také sama velmi silně vnímám, jak se se změnou mého slovníku mění můj život a mé vnímání sama sebe.
Chcete si to otestovat?
Co si ráno místo kritiky při pohledu do zrcadla říct, jak jsi krásná.
Při nadávce na jazyku použít raději úsměv.
Při kritice nebo výtce partnera použít slovíčko jako lásko, prosím…
Při pocitu: „To si nemůžu dovolit.“, si s úsměvem uvědomit vděk za vše, co už mám.
Při pocitu nedostatku nedostatek tvořím. Při pocitu, že jsem tlustá, tvořím, že jsem tlustá. Při zmínění – „Bojím se pavouků.“ – svůj strach jen posiluji.
Přizpůsobuji svůj život svým slovům.
Je moc fajn si uvědomit, co ve svém životě chci, a tomu přizpůsobit své vyjadřování. I v hlavě. I to jsou naše slova, ač nevyřčená nahlas.
Chci být chudá?
Nechci, tak nemůžu přemýšlet, že na něco nemám, nemůžu si to dovolit, nebo že nikdy nebudu tu věc mít.
Zatím si ji jen nekoupím, to je vše.
Chci být vnímána jako tlustá, nebo nešikovná?
Neeee.
Tak o sobě tak nemůžu smýšlet ani mluvit tímto způsobem.
Chci se něco naučit, tak vím, že se to prostě naučím, tečka…
Příkladů je spousta, je to jen o naučení se změnit náhled na svůj život.
Mluv, jak ti zobák narost.
Nehraj si na intelektuála.
Nehraj si na něco, co nejsi.
TAK NA TOHLE ZAPOMEŇ
Mluv tak, jaký chceš mít život. 💚
Uvědomuješ si svá slova?
Uvědomuješ si, jak se vnímáš?