Bolest

Každý z nás občas prožívá nějakou bolest.
Fyzickou nebo psychickou.
Psychická bolí stejně jako ta fyzická.
Říká se to a já to potvrzuji. V období, kdy můj život kontrolovala mysl, mě bolesti provázely velmi často.
Teď už se vyskytují skutečně zřídka. Když už se to stane, vím proč. Vím, že se mysli na okamžik podařilo převzít otěže. Každá nepřítomnost je po zásluze potrestána.
Poté totiž téměř vždy následují nějaké bolesti.

Provázejí nás životem, pokud to ovšem sami dopustíme. Zní to jako nesmysl, ale není.
My sami můžeme korigovat, jak velkou bolest a zda ji vůbec budeme pociťovat.
Není to vždy snadné, ale takovou dovednost se lze naučit. Při troše snahy a tréninku ano. Alespoň její snížení.

Bolesti způsobují emoce, které nemáme pod kontrolou. A mysl, která svými připomínkami situací a teoriemi, které velmi ráda rozvíjí, bolesti neustále připomíná a zesiluje.

Co to znamená?

Situace už se stala, ale my v ní žijeme hodiny, dny, týdny, dokonce někdy absurdně i roky. Roky prožíváme situaci, která se stala už dávno. Prožíváme znovu výčitky, hádky, sváry, pocity křivd, odchody milovaných…

Rozvíjíme teorie a nedokážeme žít svobodně svůj život. Odmítáme pustit myšlenky, které až úzkostlivě držíme a přiživujeme. Chráníme si je jako poklad.
Skočili jsme mysli na lep a teď v něm stojíme a čas běží. Život nám utíká mezi prsty, ale my stále stojíme na jednom místě.
Jsme jako masochisté, kteří se dobrovolně do krve bičují.

Zní to nesmyslně, ale připomeňte si sami nějakou situaci, která se stala dávno, ale vy stále přiživujete myšlenky, jako by to bylo teď. Máte vztek, pociťujete bolest, ale nepustíte je.

Co by se stalo, kdybyste je pustili?
Co hrozného by se stalo?
Nic.

A co krásného by se stalo?
Bylo by vám mnohem lépe.

Tak čeho se bojíte?

Slyšela jsem názory, že to nejde. Že to není možné. Že je to nesmysl. Že to někdo neumí, a následně občas i výmluvy, proč se to nemůže učit.
Také že jsem psychopat, když si myslím, že to jde.
Možná tedy jsem, ale jde to!
Já to dokázala. V mnoha případech je to jen neochota udělat něco jinak. Něco proto, aby nám bylo lépe. Výmluvy, které slýchám, mluví za vše. Ve spoustě případů je to bohužel lenost. Někdy strach udělat krok z komfortní zóny. Co neznáme, toho se bojíme.
Proč?
Co by se stalo?
Mohlo by nám být lépe, tak proč se bojíme? To nedává smysl?!

Chce to se jen rozhodnout. Odmítnout smířit se s šikanou mysli. Odhodit výmluvy. Pustit své strachy a vrhnout se na nový a lepší život bez bolesti. Přestat se zabývat těmi nesmysly, co se nám honí v hlavě a trápí nás a začít žít svobodně.

Přetrvávající psychická bolest způsobí časem i bolest fyzickou. Naše tělo reaguje vždy na to, jak se cítíme. Někdy po delší době, někdy hned. Záleží, jak často mu nakládáme a jak velkou zátěž. Při časté zátěži už reaguje okamžitě. Už nechce trpět, proto na nás křičí, ať s tím něco uděláme.

Co způsobuje psychickou bolest?

Ztráta někoho je obrovská zátěž. Odchod milované osoby, přítele i zvířátka způsobuje až nesnesitelnou bolest. Oprávněnou pro naši kulturu. V některých kulturách naopak odchod milovaného oslavují.
Jde domů, není nucený být už zde, v hmotném světě, osvobodil se.

Velké bolesti způsobují nedorozumění. Nepochopení. Pomluvy, které se dozvíme. Hádky. Pocit nevyslyšení nebo neochota slyšet. Také teorie, které si sami rozvíjíme v hlavě. Dáváme příběhy něčemu, čemu nerozumíme. Nechápeme postoj druhé strany a dáme situaci vlastní příběh a název. Ubližujeme tím hlavně sobě, ale i druhému.
Pocit nedocenění, odmítnutí, nepochopení…
Situací, kdy pociťujeme bolest, je nepřeberné množství.

Bolest je také o úhlech pohledu.
Každý jedná podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Není to asi vždy úplně pravda. Někdy jednáme tak, že to není moc hezké a najdeme si pro to svou výmluvu a omluvu. 
I když však jednáme podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, neznamená to, že naše jednání ladí s každým. Na každém však je, zda si chování druhého vysvětlí podle sebe. Zda na něm hledá chyby, protože není podle něho úplně správně. Je to však jen jiný úhel pohledu na situaci.
Potom vznikají bolesti. 

Proč?

Protože zpravidla po tomto hodnocení chování druhých začínají spory. Potřeba obhajovat se, pomluvy, výčitky a podobné nesmysly. Zárodky našich psychických a posléze fyzických bolestí.
Hodnocení nám ale nepřísluší. Nemáme právo hodnotit druhé. Nemáme jeho emoce, zkušenosti, nemáme jeho úhel pohledu, proto nechápeme jeho chování.
Hodnocení ubližuje nám samým.
Hodnocení je mysl a mysl je nevědomé chování. Robotické chování, které nemáme pod kontrolou a které má naopak pod kontrolou nás. To není hezké, protože  jednáme jako loutky pod nadvládou mysli.

Nebo nastane ta lepší situace, a to, že akceptujeme fakt, že každý máme svůj úhel pohledu, své emoce, své pohnutky.
Akceptujeme životy druhých. Akceptujeme rozlišnosti jednotlivců. Jejich rozhodnutí, protože v jejich očích, příbězích jsou ta jejich ta správná.

V prvním případě vznikají bolesti. V druhém radosti a hezký, klidný život v lásce.

Jaký život volíš?
Hodnotíš druhé?
Umíš akceptovat životy druhých?