Dnes ráno se mi nechtělo vůbec vstát z postele. Má mysl pracovala naplno ještě před otevřením očí. Ale samozřejmě, musím vstát, přeci nebudu ležet celý den. To nejde, čeká mě tolik povinností. Ouu, bolela mě hlava. Moc. Ale nemůže mě bolet hlava, mám toho tolik dneska. Sakra, kde mám brufen, ten pomůže. Možná ještě magnesium.
Poznáváte se v té situaci někdo?
Já se přiznávám, že jsem dříve patřila mezi tu skupinu hodnotících – a hlavně negativně. Nyní, když se mi podařilo tuto vlastnost odstranit, říkám: je to krásné.
V životě je najednou takový klid a radost z každé drobnosti.
Nevěříte?
Vyzkoušejte. Když se přistihnete při negativním hodnocení jakékoli situace, zastavte se a udělejte vše pro to, abyste tu myšlenku odstranili a jen situaci nechali proplout jako lodičku.
Uvědomte si přitom ten rozdíl sami v sobě.
Jak se cítíte?
Napište mi svou zkušenost, budu vděčná. 😊
A hotnotíte vlastně vůbec? 😇 💖
Přiznám se, že se mi dříve podobná situace stala a došla až k rozvodu. Tenkrát jsem o takové moudrosti, která by vedla k jinému než rozvodovému řešení, neměla tušení.
Mé chování bylo automatické a nevědomé. Naplno ovládané myslí.
Proto se ráda obklopuji inspirativními lidmi. Lidmi, kteří mi ukazují nové úhly pohledu – takové, které by mě samotnou nenapadly. Hedwiga patří mezi ně
Máš kolem sebe přátelé, kteří ti ukazují jiné úhly pohledu? 🥰
Co ti pomáhá zvládnout náročné situace? 💚
K čemu nám slouží slova?
Je jich skutečně potřeba tolik?
Proč máme neustále potřebu mluvit?
Peníze nepřinášejí štěstí a hojnost znamená úplně něco jiného.
Tohle pochopení mi trvalo skutečně pár desítek let.
Vybavuji si ale okamžiky, kdy jsem byla součástí nehezkých her v našem světě – vysmívání se této jedinečnosti.
Vysmívání se autenticitě jedinců – té skutečné autenticitě.
Co se skrývá za takovým až stupidním jednáním?
Strach, závist, potřeba zapadnout.
Strach ukázat sama sebe, skutečnou sama sebe.
Nejistota.
Je to zdánlivě mnohem jednodušší – schovávat se v davu, než být osvobozená od závislosti na hodnocení okolí.
Říct ne neznamená být špatný člověk. Znamená to – mám se ráda, vážím si sama sebe.
Opak našemu okolí říká – jsem nejistá.
Nezískáme tím vděk nebo obdiv, ale opak. Neúctu od okolí.
Nevážíme si sami sebe – jak by si nás mohl vážit někdo jiný?
Většina z nás je zvyklá ráno si dojít na toaletu, vyčistit zuby, políbit muže, přichystat snídani – zvyk, přebraný od rodiny.
Máme zvyk chodit do práce, do školy, uklízet byt – vzorce přebrané od společnosti a vnímané jako samozřejmé.
Je to však naše svobodná vůle?
Já kdysi platila za nešikovnou a zapomnětlivou.
Padaly mi věci, stále jsem něco někde zapomínala, rozbíjela, ztrácela.
A lidé se mi smáli – „z legrace“.
A já se smála taky.
Mám strach – o tom bych mohla psát na několik stránek.
Každý máme občas z něčeho strach.
Ale co to vlastně je ?
Je to něco, co se může stát – ale téměř nikdy nestane.
Je to myšlenka, které dáme tvar a příběh. A tím příběhem pak začneme žít.
Stane se součástí našeho života.
Vytvořili jsme monstrum, které nás věrně provází.
Jsme skvělí tvůrci!