Katriina spisovatelka

Já kdysi platila za nešikovnou a zapomnětlivou.

Padaly mi věci, stále jsem něco někde zapomínala, rozbíjela, ztrácela.

A lidé se mi smáli – „z legrace“.

A já se smála taky.

 Mám strach – o tom bych mohla psát na několik stránek.
Každý máme občas z něčeho strach.

Ale co to vlastně je ?

Je to něco, co se může stát – ale téměř nikdy nestane.

Je to myšlenka, které dáme tvar a příběh. A tím příběhem pak začneme žít.

Stane se součástí našeho života.

Vytvořili jsme monstrum, které nás věrně provází.

Jsme skvělí tvůrci!

Pamatuji si ten okamžik jako dnes. Snad sto lidí stálo před budovou zaměstnavatele a čekalo na podepsání výpovědi.

Atmosféra byla naplněná strachem, zlobou, vztekem. Vzduchem létala slova jako hromadná žaloba a podobně.

Já stála opodál. V tom dusnu se nedalo být.

Každou další lekci má mysl podsouvala výmluvy, proč vynechat – Bolí mě hlava, v krku, jsem unavená, nemám čas…

Byla to dřina a mně se nechtělo, ale já to nevzdala.

Za pár lekcí se má fyzička a výkon dostaly na takovou úroveň, jako nikdy předtím.

Odkládáme to, co nás těší, kvůli věcem celkem nedůležitým. Na sebe si uděláme čas až… někdy.

Stále je něco důležitějšího než my sami.

Co je v NAŠEM životě důležitější než my?

Je ve vašem životě něco, čeho litujete?

 Něco, co byste nejraději vzali zpět?

 Stydíte se, že jste něco vyslovili nebo udělali?

V našich životech je dost momentů, na které nejsme pyšní. Celé naše bytí provází situace, do kterých bychom se raději nedostali. Některé jsou náročnější, některé méně. Spousta z nich jsou však drobnosti, kterým dáváme větší význam, než si zaslouží.

Najednou ale přijde zlom a my zjistíme, že neděláme nic z té naší krásné činnosti.

Jsme zpět zaběhnutí v nudné rutině.

Proč?

Něco nás zastavilo. To nedává smysl? Bylo nám přeci tak krásně v té euforii.

Snad nejčastějším tématem žen je kritika jejich těl. Výčitky za to, co snědly, neustálé přemýšlení nad svou váhou. Stud za to, jak vypadají.

Často se k jejich kritice přidávají i jejich partneři.

Jak popisujeme štěstí?

Každý asi trochu jinak.

Co to tedy je? Dokážeme se tak cítit v zaměstnání? Šťastni?

 Muset chodit každý den ve stejnou dobu na stejné místo. Mezi stejné lidi. Je to ta cesta, kterou chceme jít? Která nás udělá šťastnými?

 Mám o tom pochybnosti.  Chodit někam jen kvůli jistotě je opačný směr než ke štěstí. Štěstí pro mě znamená cítit se naplněně. Tohle však zní jako klec.

Láska je jeden z nejkrásnějších citů.

Ale znamená to jen lásku jeden k druhému? Většinou opačnému pohlaví?

 Láska je všudypřítomná. Můžeme milovat kohokoliv, cokoliv, kolik lidí chceme. Není omezená, není svazující. Nejde jen o romantiku nebo fyzickou přitažlivost – láska je čistý cit.