Katriina spisovatelka

Mnoho z nás neumí moc dobře komunikovat své pocity. Máme strach z reakce partnera, možná je neumíme vyjádřit, nebo se za ně stydíme. Můžeme si připadat hloupě, neschopně, příliš emotivně, nejistě, nevyrovnaně… Důvodů, proč nemluvíme, je hodně.
Vše toto však způsobuje ještě hlubší strach a bolest. To, co cítíme, zůstává uvnitř nás. Uzavíráme se, mysl pracuje na plné obrátky a vymýšlí další a další scénáře. Z malého nedorozumění tak vznikají hlubší rány, které se později velmi těžko hojí. Jsou příliš nahromaděné a snáz se rovná malý kopeček než hora.

Co na svém vztahu řešíš ty? 😇

Umíš říct partnerovi, jak se cítíš? 🍀

Slyší tě partner a slyšíš ty jeho? ♥️

Život v procentech je zvláštní název, zvláštní úhel pohledu, mě ale zaujal. Při hlubším zamyšlení mi dává perfektní smysl. Přišlo mi fajn podělit se o tuto myšlenku.
Náš život tvoří 10 % toho, co se stane, a 90 % naší reakce.
Náš život se vyvíjí podle našich reakcí na situace. Podle našich reakcí se také odvíjí kvalita našeho života.
Každý máme nějaké nastavení, podle kterého jednáme. Často, aniž bychom si ho uvědomovali.
Dramatičtí lidé zažívají náročnější situace. Veselí lidé lehčí situace.

Jak reaguješ na náročné situace?
Dokážeš mít své chování pod kontrolou?
Zasekne tě ještě někdy situace, u které si později uvědomíš, že to bylo zbytečné? Tak to je skvělé, uvědomuješ si své chování 😊

Někdy se cítíme, že dokážeme přenášet hory holýma rukama. Že nás nic nezastaví. Cítíme euforii, radost a štěstí. Můžeme a dokážeme vše na světě.
Pak naopak prožíváme dny, kdy padáme dolů. A také s pocitem, že to není možné zastavit. Naším společníkem jsou deprese, sebelítost, odevzdání, pocit marnosti, strachu a zmaru.

Umíš odehnat myšlenku, co tě tahá dolů?

Proč si nedovolíme být spontánní, radovat se?
Aniž bychom se kontrolovali.
Aniž bychom se vzájemně pomlouvali za nevychovanost.
Ale na našich ikonách nám to připadá skvělé, milé, a ještě to velebíme.
Zajímavé.

Přijímám to velké dobrodružství být sama sebou
Tak kdo jde do toho se mnou?
Kdo přijímá sám sebe?
Kdo jde žít svůj vlastní život a ne přetvářku?

Přátelství pro mě dříve znamenalo být neustále v kontaktu. Být také neustále dostupná a k dispozici. Pro všechny. Co kdybych o něco přišla. Co kdyby se někdo naštval. Kamarád musí být neustále dostupný.
Nyní se s některými kamarády nevidíme rok i více a je to v pořádku. Plynule navážeme tam, kde jsme přestali.

Umíš být k přátelům upřímná?

Co pro tebe znamená skutečné přátelství?

Touha být přijímán nás vede často k úplnému potlačení nás samotných.
Přikyvujeme na věci, které se nám nelíbí, ale abychom nebyli vyloučeni ze skupiny, raději souhlasíme. Čím častěji souhlasíme, tím více přestáváme být sami sebou a stáváme se celkem. Jeden celek bez vlastních názorů. Jedna skupina, která jedná stejně.

Dokážeš být sama sebou?

Umíš odmítnout, když to s tebou nesouzní?

Jak poznat, proč se dějí některé situace, které nás dostávají do nepříjemností?
Ideálně podívat se na svůj život. Co dělám, jak žiji, jak se chovám, jak se cítím… Každý náš čin přináší nějaké výsledky. A ne vždy jsou takové, jaké bychom si přáli. Je super vidět červené vlajky, které nám mávají a signalizují nebezpečí. Skutečně mávají, jen se nám je často daří úspěšně ignorovat.

Daří se ti vidět v situacích zrcadlo? 

Jak vnímáš nepříjemné situace?

A co je tedy smůla?
Může to být právě ztráta něčeho, co jsme si nezasloužili. Nebo naše negativní tvoření. Naše strachy, které máme v hlavě a přemýšlíme o nich a tím je přitahujeme jako magnet. Možná to není jen naše cesta a je potřeba hledat jinou.
Může to být nějaká zkouška, díky které máme možnost stát se moudřejší a silnější. Bohatší i o nějakou zkušenost.

Jak vnímáš smůlu nebo štěstí?

Díváš se na situace jako na ukazatele? 

Jak to vlastně funguje?
Máte jet autobusem a mysl se okamžitě chytí. Pošle myšlenku „nestihnu to.“ Vy ji přijmete za svou, za samozřejmou. Pohltí vás panika, že nestíháte. A už tvoříte. Něco zapomenete, něco vás zdrží, potřebujete najednou na WC, nemůžete najít klíče… Mysl vás ovládne natolik, že přizpůsobíte svůj život tomu, co si tvoříte. Protože vy si ho skutečně tvoříte.

Máš nějaký takový program?

Uvědomuješ si ho?

A děláš s ním něco? 🍀

Chceme změnu, přejeme si ji. Toužíme po lepších životech. Závidíme těm, co se mají lépe. Ale my sami děláme stále ty samé věci. Jak by se ta změna tedy mohla stát?
Když házím hlínu na jednu hromadu, jak můžu čekat, že mi ta hromada nespadne a nezavalí mě?
Nebo že se začne sama od sebe dělat hromada na druhé straně? A lepší a hezčí?

Měníš svůj život k obrazu svému?

Ovládá tě strach z kroku ke změně?

Co děláš pro svůj spokojený život?