Katriina spisovatelka

 Pouštím tašku, že si vyndám kapesník. Taška se hroutí a plnou vahou mi padá na lýtko. S rachotem dopadne na zem a letáky opět vyjedou. Se zaúpěním se chytám za nohu, sednu si k tašce a s brekem nandávám letáky zpět. 

V hlavě mi naučeně vyskočila kalorická tabulka. Po paměti jsem vylovila počet kalorií piva a nebylo to moc veselé. No nic, vyjímečně se nic neděje. Po vydatné večeři a dalším malém pivu jsem začala otravnou kalorickou tabulku zasouvat do pozadí a pomalu se upamatovávat na táborový režim.

 Po nesnesitelně dlouhé době, tedy mě tak připadala jsem začala kontrolovat terén kolem sebe. Odevšad se ozýval nepříjemný praskot větví, z rybníka šplouchala voda a mě připadalo, že se ze všech stran někdo plíží směrem ke mně

 Po chvíli mi došlo, že jediný člověk bez roušky ve vagóně jsem já. Tady bude asi něco špatně, začalo mi docházet. Pohoršené pohledy spolucestujících mě v mé domněnce utvrdily. Vytáhla jsem telefon a do vyhledavače zadala  -roušky v metru-

„Aha, takže ty prokouříš měsíčně tolik, jako by mě stál jeden korálek, ale tobě z toho nic nezůstane, ale mně by ten korálek zůstal navždycky.“  Kula jsem opět plány, jak si sama sobě omluvit koupi mých vytoužených korálků.

A která strana je vlastně ta východní? Začneme znovu dumat. Leoš opět nelení a zastaví nějakou paní se svým dotazem. Paní nám přeměří pochybovačným pohledem a něco příteli odpoví. Ten si ke mně sedne a začne se opět chechtat.

„Čemu se zase směješ?“ 

„To je přeci jasný, kde je východ. Tady, když je tady ta zeď.“

Kolegyně mě sleduje pochybovačným pohledem.

„Co to vyvádíš?“ Položí otázku tónem, ve kterém je zřejmá pochybnost o mém duševním zdraví.

„Roztáčím ten větrník.“ Překvapena její otázkou. Je přeci zřejmé, co dělám.

 Marně jsme se pokusily někoho odchytit, nikdo nám nerozuměl a o informacích, nebo o prodejním okýnku ani památky. Bezradně jsme bloumaly po nádraží, tahaly za sebou kufry, přenášely je po schodech sem a tam a smích nás pro tuto chvíli úplně přešel. Byly jsme v koncích, ani jedna z nás neměla signál a nenapadalo nás naprosto žádné východisko. 

Co teď? Obrací se na mě oči zbylých devíti členů rodiny.

„Pojedeme.“ Rozhoduji.

„Odřídíš to?“

„No jistě.“

Cítím se téměř dotčeně, za tu otázku. Ale červíček nahlodává, je to daleko, děti se budou handrkovat v autě, tebe to rozhodí, neudržíš tak dlouho pozornost, tak daleko jsi nikdy neřídila

Kručení v břiše nám napovídalo, že je čas oběda, první, co tedy uděláme bude, že zastavíme v první restauraci, která nám padne do oka. Asi po dvou hodinách cesty, žádné restauraci a snižující se euforii, jsme zamířily do místního obchodu.